Tento článek najdete taky na mém osobním blogu (proto zmínka o neknižním článku), ale říkala jsem si, že by byla škoda vás tady o něj ochudit.
Ahoj! Po delší době vás vítám opět u neknižního článku. I když vím, že si tento článek asi nenajde mezi mými čtenáři takový úspěch, jako ty knižní, mít ho tady musím. Jako vzpomínku a možná i tak trochu jako motivaci pro vás, abyste se nebáli do takových akcí jít. Dost bylo okecávání, tady je moje vzpomínka na Chorvatsko s jógou 2017!
 |
| Tak tohle je (skoro) celý náš zájezd! |
Někdy začátkem tohoto roku nám lektorka poprvé oznámila, že se něco takového chystá. Mi se tahle myšlenka strašně líbila, říkala jsem si, že třeba konečně poznám lidi, které jsem znala jen z lekcí a z vyprávění své známé (viz Jóga –proč ji dělám a jak jsem se k ní dostala). Bohužel jsem tehdy na józe nikoho, kromě ní neznala a ona z časových důvodů jet nemohla. Bylo mi to líto, ale nezbývalo, než se s tím smířit. A pak, skoro 2 týdny po uzavření registrace, mamce volala známá, že tam jede i se svou dcerou (mojí kamarádkou a spolužačkou) a jestli nechci jet s nimi. Samou radostí jsem nevěděla, co dělat dřív. Okamžitě jsem psala lektorce, jestli by to ještě šlo, ale pak mě dostihla ta krutá realita – je 10.4., registrace končila 30.3. to už určitě nepůjde. I když ve mně pořád byla ta malá jiskřička naděje, vědomí, že mi lektorka nenapsala přímo „ne“, postupně jsem se znovu smiřovala s tím, že letos to prostě nevyjde. A pak jsem šla na jógu, kde se mělo všechno rozhodnout. Jenom jsem tam přišla, nestihla pořádně ani pozdravit a… držela jsem v ruce PŘIHLÁŠKU!!! A tím začaly ty nejdelší 3 měsíce v mém životě. Letos jsem asi byla opravdu hodná, protože jsem kromě tohoto Chorvatska jela do Chorvatska ještě i s rodinou. Vrátili jsme se v neděli večer a já tam už v pátek dopoledne mířila znovu! Akorát to mělo jednu drobnou nevýhodu, z prvního Chorvatska si nepamatuju skoro nic, protože jsem pořád myslela jenom na to, jestli si budu kupovat tohle pití, jestli tam bude blízko pekárna, co bych si určitě měla sbalit… Prostě jsem byla myšlenkami pořád někde jinde. A pak to najednou bylo tady! Ten tolik vysněný den přišel!
PÁTEK – 21.7.
A je to tady! S taťkou, ségrou a kufrem stojíme na místě a vyhlížíme ostatní. Z těch, co tam jedou, si tykám vlastně jenom s jednou jogínkou a s lektorkou, jinak je pro mě těch 30 dalších lidí úplně cizích. Od malička jsem byla mamánek a doteď vlastně nechápu, jak to, že jsem byla úplně v pohodě z toho, že mám jet celý den v autobuse (nikdy jsem jím tak daleko nejela) s lidmi, které většinou neznám ani jménem někam, kde vůbec nevím, jaké to bude. Jindy jsem mamce doma, třeba i před lyžákem nebo školou v přírodě, řvala, že nikam nechci, že chci zůstat doma a tak dále. Před autobusem mi pak většinou bývalo špatně od žaludku a museli mě často pár minut přemlouvat, než jsem do něj teda vlezla. A tady? Nic, vůbec nic. I přesto, že lilo jako z konve (což by mi jindy na náladě rozhodně nepřidalo), jsem s úsměvem nastoupila do autobusu a jedem ne?! A pak, o 45 minut později, teda v 11:45, se autobus konečně rozjel! Dobrodružství může začít! Cesta byla celkem dlouhá, ale mi to vůbec nevadilo, seznámila jsem se tak s půlkou autobusu a celou cestu jsem si moc užívala.
Jo, a abyste neřekli, cestou tam jsem měla rozečtené Žítkovské bohyně od Kateřiny Tučkové a, kdo četl Přečteno za červenec tak už to ví, v autobuse jsem zjistila, nejenom, že naše lektorka je má zrovna taky rozečtené, ale že jsme na úplně stejném místě. Schválně mi napište, jestli se vám něco takového taky někdy stalo! :D
 |
| Ty pohledy ostatních byly k nezaplacení! :D |
 |
| Můžu jen doporučit! |
SOBOTA – 22.7.
V 7 ráno jsme se konečně dostali až do Podaci a mohli si prohlédnout naše dočasné bydlení. Pak jsme si vzali věci a šli na pláž. Nejdříve jsem si říkala, že je škoda, že se nemůžu nejdříve ubytovat. Nakonec jsem se ale přece jen dočkala a my se dostali na pokoj. Pak jsme zase běželi na pláž a, unavení z cesty, jsme tam více méně celý den prospali. Večer jsme potom měli sraz na střešní terase naší villy, kde nám řekli něco k organizaci – kdy budou snídaně, večeře, kdy bude jóga, jaké jsou možnosti výletů a tak dále. A pak jsme se všichni skočili jenom převléct a šupem na první večeři do nedaleké restaurace. S jídlem to bylo tak, že jsme už do přihlášky psali, jestli chceme polopenzi nebo dietní program (ten měl zajištěné i svačiny a obědy). Já jsem teda měla polopenzi, takže na večeři jsme měli vždycky polévku, hlavní jídlo a ovoce nebo zákusek. Po večeři jsme šli poprvé tak nějak omrknout okolí a zamířili jsme taky na první chorvatskou zmrzlinu!
 |
| Villa Jelena - Podaca |
 |
| Jsme ubytovaní! Náš pokoj |
NEDĚLE – 23.7.
A je tady první den v Chorvatsku se vším všudy. Ráno mi budík zvonil už v 6:15, abych se stihla nachystat, a v 6:45 už jsem i s podložkou na jógu mířila na střechu. Myslela jsem si, že bude boj o místa, jak to u nás, ve Sportcentru, občas bývá, ale ranní vstávání asi milujeme všichni stejně. A v 7:00 začala první hodina. Ranní jóga byla taková ta klasická, na kterou jsem zvyklá, takže několik pozdravů slunci, pár rovnovážných pozic (třeba strom), nějaký ten bojovník a na závěr, jako vždycky, šavásana – pozice mrtvolky. V 8 jsme se pomalu odloudali zpátky do pokojů, převlékli se – ta jóga nám dala celkem zabrat! A v 8:40 jsme zamířili na snídani. Dietáři měli nachystané nějaké celozrnné pečivo nebo müsli s jogurtem a my, co jsme měli polopenzi, jsme měli švédské stoly. Po snídani jsme se jenom zašli na pokoj převléct do plavek a hurá na pláž! Měli jsme sice místa krásně ve stínu, ale byla tam doslova hlava na hlavě, super! Odpoledne jsme se rozdělili a já s kamarádkou jsme šly na apartmán dříve než ostatní, asi v 15:30. Smyly jsme ze sebe sůl, naobědvaly se, daly kávu… Já jsem chtěla být na józe zase trochu s předstihem, takže už v 17:15 jsem byla na střeše a kochala se tím úžasným výhledem. Na odpolední józe se nás nakonec sešla tak polovina oproti ránu, ale ničemu to nevadilo. Hodina začala v 17:30 a, i když jsem se jí ze začátku celkem bála (měli jsme slíbené mantrování a yin jógu a já si nebyla jistá, co od toho čekat), byla to opravdu skvělá hodina. Kombinace těch zvuků přírody, lehkého vánku, zapadajícího sluníčka a vyhřátých kachliček vytvářelo naprosto skvělou atmosféru. V 18:30 hodina skončila a my jsme se, ještě trochu zasnění, šli nachystat na večeři. Potom jsme šli omrknout zase trochu okolí a dát si další zmrzlinu. Když jsme přišli, nebylo ještě tak pozdě, takže jsme s kamarádkou vzaly Birelly a šly si na chvíli sednout na pláž.
 |
| Jógujeme! |
 |
| I takhle vypadaly snídaně dietářů |
 |
| Na tu pláž už by se fakt nevešla skoro ani karimatka... |
 |
Obědvala jsem většinou na balkoně - s takovým výhledem
A odpolední jógování |
PONDĚLÍ – 24.7.
Pondělí nebylo ničím zvláštní – 6:15 zazvonil budík, vstala jsem, nachystala se, 6:45 běžela na jógu, 7:00 jsme začali cvičit, 8:00 se rozešli zpátky do pokojů, 8:45 byla snídaně, potom na pláž, 16:00 z pláže, smýt sůl, naobědvat se, dát kávu se sousedním balkonem, zavolat domů, v 17:15 i s podložkou na střechu, 17:30 – 18:30 jóga, 19:00 večeře, po večeři procházka a pak už na pokoj a spát.
ÚTERÝ – 25.7.
Už od našeho sobotního příjezdu nám místní říkali, že v úterý bude pršet, jasně, kecy v kleci, mysleli jsme si. Ráno jsme se normálně sešli v 7:00 na józe a začali cvičit. Neuběhlo snad ani 5 minut a někdo vykřikl, že na něj káplo. Pak se začali přidávat další a další, až se opravdu lehce rozpršelo. Pár lidí to vzdalo a utekli se schovat dovnitř.Nám, kteří to vydrželi, byl dopřán jedinečný zážitek, protože… zkuste si třeba psa hlavou dolů na úplně mokré podložce. Jo, o svůj obličej se budete bát oprávněně :D… Počasí nakonec naštěstí dostalo rozum a ještě před koncem hodiny pršet přestalo. I po snídani ale nebe zůstalo celkem zatažené, takže si někteří z nás řekli, že válení se na pláži už bylo dost a rozhodli jsme se jít na procházku do bývalé Staré Podaci ke kostelu v horách. Sluníčko nás má asi hodně rádo, protože sotva jsme vyšli, mraky se rozpustily a po cestě zrovna moc stínu nebylo, takže jsme od cca 10 do 12 šlapali hezky na přímém slunci. Cestou zpátky jsme se na chvilku ještě stavili na pláži a pak už zase, jako vždycky, smýt sůl, „něco jako oběd“, na střechu, zacvičit a zamantrovat si, na večeři. U večeře se tentokrát měl platit fishpicnic do Drveniku, na který se téměř celý zájezd další den chystal. Když jsem peníze dávala já, pán mi řekl, že mě tam napsanou nemá. Nevěděla jsem, co jiného dělat, tak jsem jen pokrčila rameny s tím, že pojedu příště. A v tu chvíli se od vedlejšího stolu ozvala lektorka a řekla, že já jedu, i kdybych jí měla sedět na klíně. Děkuju, Míšo! Ani nevíš, jak mě to potěšilo! Po večeři zase klasicky na nějakou tu procházku, která se samozřejmě neobešla bez zmrzliny a pak už spát.
 |
| S deštěm se každý vypořádal po svém... |
 |
| To byl náš cíl! |
 |
| Z menší dálky |
 |
| Zvládli jsme to! A ten výhled za to stál! |
STŘEDA – 26.7.
Ráno bylo tentokrát o dost příjemnější, co se vstávání týče, protože nebyla jóga, takže stačilo, když stihneme snídani v 8:45 (i když ta jóga potom chyběla...). Po ní se část naší plážové party rozhodla, že se radši vzdá přírodního stínu za to, že nebudeme ležet namačkaní jako sardinky. Takže jsme sbalili plážové tašky, já jsem popadla slunečník a šli jsme po promenádě hledat lepší pláž. A našli jsme. Jenom tak 500 metrů od té původní jsme narazili na malinkatou plážičku na přímém slunci, ale hlavně bez lidí! Nějakým zázračným způsobem jsme společnými silami postavili slunečník a šly si s kamarádkami zaplavat, no skončilo to tak, že jsme připlavali až na naši původní pláž, a to jsem si myslela, že nemám výdrž! Potom už jsme se někteří sbalili a vrátili se na apartmán, abychom se nějak nachystali na fishpicnic. Večeře byla opět výborná, ale tentokrát jsem tomu moc nedala, protože jsem věděla, že nás na lodi čeká ryba. Po večeři jsme teda zamířili rovnou dolů, k přístavu, kde se na nás dívali jak na blbečky, protože loď jela až za 50 minut, no co… A teď krátce o tom, jak to vypadalo na lodi. Nastupujeme skoro šipkou, protože jsou vlny a loď nemůže stát u břehu moc dlouho, takže se místo toho vždycky na chvíli vzdálí, pak přiblíží, pak zase vzdálí... Jupí, všichni jsme vevnitř! Co teď? Dole je místa dost, ale my přece chceme výhled! Zamíříme teda nahoru. Nahoře je lidí tolik, že je téměř nemožné se pohnout. Tak asi nic, no. Chvíli tam teda postáváme, ale brzo nás to věčné vrážení přestane bavit, takže lezeme zase dolů. Loď se houpe, většině začíná být lehce špatně, hups. Západ slunce je sice nádherný, ale většina z nás se soustředí spíš na správné dýchání a netrpělivě vyhlíží Drvenik. Hele, přístav! Vysadí nás a prý máme být asi za hodinu zpátky. Fajn, vyskáčeme ven a s naší plážovou partou vyrážíme do víru velkoměsta. Nebo… možná ne tak úplně. Asi tak za půl hodiny máme jedinou osvětlenou ulici v Drveniku projitou, fajn, a co dál? Potkáme nějaké další lidi z našeho zájezdu, prohodíme pár slov a usuzujeme, že nejlepší asi bude ještě jednou omrknout stánky. Zastavujeme se na zmrzlinu, na kterou máme strašnou chuť, ale všichni máme před očima úžasnou cestu tam a taky rybu, která nás cestou zpátky čeká. S kamarádkou si nakonec dáváme jeden kopeček, který dělíme do dvou kornoutků. Potom už někteří z nás zamíří zpátky na loď, jiní se jdou ještě projít do bočních uliček, záhy ale zjišťujeme, že v nich kromě baráků nic není. Nic, ani světla! Zamíříme proto taky zpátky na loď. U našeho stolu už si všichni pochutnávají na rybě, mně s kamarádkou ale stačí jediný oční kontakt a obě okamžitě míříme z lodi, užít si ještě chvíli pevné země. A najednou na nás někdo křičí, jestli patříme k té lodi. Rychle teda běžíme zpátky k nástupnímu můstku a usedáme. U našeho stolu už většina dojídá. Konečně donesou rybu i nám! A… počkat… sakra… ještě nikdy jsem si rybu nemusela „otevřít“ (chápem se?) a vykostit sama, vždycky to za mě někdo udělal. No co, všechno je jednou poprvé… Úspěšně jsem spořádala asi půl ryby a byla jsem najezená k prasknutí. No a co dělat teď? Cestou tam byl výhled na západ slunce doslova kouzelný, ale teď už je taková tma, že nejde ani rozeznat, kde je moře a kde pevnina, smůla, no… A potom už vidíme přístav! Podaca! Jupí! Všichni nadšeně vybíháme z lodi a míříme do pokojů. A pro příště, večerní panorama asi není to pravé…
 |
| Pláž jenom pro nás, to je ráj! :D |
 |
| Ani se nezdá, že jsme plavali tak daleko! (Pro rýpaly, je to orientační!) |
 |
| Nastupování vypadalo nějak takhle... :D |
 |
| Nahoře bylo lidí opravdu hodně... |
 |
| A tady je naše loď v celé své kráse... |
ČTVRTEK – 27.7.
Celý den probíhal bez nějakých překvapení, akorát jsme zase šli na naši „novou“ pláž. Po večeři jsme ale tentokrát nešli na procházku a místo toho jsme se všichni (celý zájezd) sešli na střeše, kde jsme dostali grilované bramborové placky a zahráli si bingo. A že neuhádnete, kdo vyhrál hlavní cenu a měl zaškrtanou celou kartičku? :D Pak jsme různě tančili (teda aspoň někteří z nás) a vychutnávali si poslední chvilky bez myšlenek na balení a odjezd.
 |
| Tak takhle jsme si to užívali! |
 |
| To byla mňamka! |
PÁTEK – 28.7.
A je tady poslední ranní jóga. Před snídaní jsem se pokoušela si aspoň nějak roztřídit věci a ty nepotřebné nacpat do kufru. Na snídani jsme se s kamarádkou bavily, že se nám nechce zase strávit celý den válením se na pláži. Slyšel nás kamarád a nabídl se, jestli bychom se s ním nešly potápět. Konečně! Od prvního dne jsem pozorovala ty nádherné velké kameny u přístavu a přemýšlela, jak to musí vypadat pod vodou, ale jak jsem tam byla sama, nechtěla jsem přidělávat ostatním starosti, takže jsem to radši ani neříkala. Po snídani jsme se teda jenom převlékli do plavek, vzali brýle a šli. Asi tak po hodině kamarádka řekla, že už se jí dál nechce a vrátila se zpátky na pláž. Já s kamarádem jsme proto dál pokračovali sami, vždycky jsme uplavali pár desítek metrů, postavili se na nějaký kámen a kecali jsme. Pak jsme zase chvíli plavali, chvíli kecali a pořád dokola. Poprvé v životě jsem viděla naživo hvězdici, viděli jsme hejna ryb dlouhých tak 30 cm a taky jsme zažili luxusní protiproud… Asi po třech a půl hodinách jsme dorazili k Podaca Kempu. Sice bych klidně plavala ještě dál, ale nevěděla jsem, co by na to řekli ostatní, takže jsme radši vylezli z vody a zpátky šli po cestě. A v tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem se jaksi zapomněla namazat. Hups… Nakonec jsem se, světe div se, skoro nespálila, jenom jsem se snad poprvé v životě trochu víc opálila! Zašla jsem na pláž, kde mi nadšeně vyprávěli o delfínech, kteří u ostrova naproti plavali (Jako vážně? Jednou nejdu na pláž a oni mají zrovna štěstí na delfíny?!) chvilku s nimi poseděla pod slunečníkem a pak se vrátila na apartmán, abych se zase dala dohromady před odpolední jógou a ještě něco málo sbalila. Večer už se nic zvláštního nedělo, akorát jsme šli na poslední procházku po okolí. Pak jsme všichni byli zalezlí na pokojích a balili jsme se.
 |
| Poctivě jsme cvičili do poslední chvilky! |
 |
| Ten kámen mě přímo volal, abych se tam šla potápět... |
 |
| Celkem jsme si mákli, ale stálo to za to! |
 |
| Poslední zmrzlina :( |
SOBOTA – 29.7.
A je to tady. Poslední snídaně, kterou jsme měli tentokrát posunutou už na 8:30, pak honem dobalit poslední zapomenuté věci a do devíti vyklidit pokoje. Celkem jsem se bála, že ten den bude nekonečný, ale všechno nakonec uteklo až překvapivě rychle a asi ve 4 jsme se teda zvedli, osprchovali, převlékli a šli na pizzu. A to byl zážitek, který by stačil na samostatný článek, takže možná jindy. Potom jsme šli k naší vile, kde už čekalo spousta dalších lidí, naposledy jsme přerovnali kufry, přidali tam nějaké ty věci z pláže a pomalu, ale jistě, ověšení jak vánoční stromečky (nebo aspoň já jsem k němu neměla daleko), jsme se vydali nahoru k zastávce, kde měl přijet autobus. A v 19:30 už jsme byli všichni naskládaní uvnitř a vyrazili směr Česká Republika.
 |
| Jedno se té restauraci ale musí nechat, byla na kouzelném místě! |
Domů jsme dorazili asi v 1 odpoledne a já jsem vlastně celou neděli od toho, co jsem vylezla z autobusu, probrečela jak malá, protože jsem chtěla zpátky. I když už jsou to skoro 2 týdny od příjezdu (píšu to 11.8.), pořád jsem se z toho tak úplně nevzpamatovala, každou chvíli si prohlížím fotky, po milionté doma vyprávím všechny zážitky...
EDIT 28.8.: stále o tom každému na potkání vyprávím, většinou už mě ale nechtějí poslouchat... :D
A tím bych celé toto vyprávění ukončila. Byl to bez nadsázky jeden z nejlepších týdnů v mém životě. Jsem strašně ráda, že jsem toho mohla být součástí a už se nemůžu dočkat příštího roku! Já prostě potřebuju zpátky!
Ještě bych chtěla dodat, že i když o některých věcech třeba nepíšu úplně hezky, rozhodně si na nic nestěžuju a ve výsledku není jediná věc, kterou bych této akci měla vytknout!
A taky děkuju těm, kteří mi dovolili použít jejich fotky, protože pokud bych to měla dělat jenom z těch svých, byly by tady jen východy a západy slunce... :D
To už je opravdu všechno, děkuju všem, kteří dočetli až sem a… CESTUJTE! Stojí to za to!
Komentáře
Okomentovat