Chorvatsko s jógou podruhé!

Rok utekl jako voda a já před čtyřmi týdny znovu seděla v autobuse směr Podaca. Kdo jste četli článek o loňském Chorvatsku s jógou (tady), víte, že jsem se tehdy přihlásila asi tak za vteřinu dvanáct. Letos jsem sice byla rozhodnutá hodně dopředu, ale stejně tomu předcházelo pár drobností. Konkrétně fakt, že se jelo na dva týdny, já chtěla být na obou, ale zároveň jsem věděla, že už mi v té době bude 18 a tudíž bych si měla aspoň část zaplatit sama. Nakonec jsem se rozhodla k poměrně odvážnému kroku a prakticky ze dne na den jsem se stala krátkovláskou. Asi už tušíte, ano, rozhodla jsem se své vlasy prodat a téměř celý jeden turnus jsem si takto zaplatila.

Vypisovat den po dni jako loni by zaprvé bylo zdlouhavé a zadruhé by se to ve spoustě místech opakovalo, takže jsem to letos udělala formou jednotlivých zážitků. Je mi jasné, že jsem na některé zapomněla, ale tady je alespoň nějaký výcuc, na němž jsme se shodli s ostatními "účastníky zájezdu". (Pokud jste tam taky byli a chybí vám tady nějaká super vzpomínka, napište mi, ráda doplním!)

Běžný den

Nejdříve by ale přece jen nebylo na škodu nastínit vám tady, jak asi vypadal běžný den. Ráno jsem měla budík na 6:15, ale většinou jsem byla vzhůru už tak v 6:00, kdy šly holky chytat místo na pláž. Okolo těch 6:15 jsem se teda přemluvila vstát, převléct se a podobně a cca 6:50 jsem zamířila na střechu na ranní jógu. Cvičilo se 7:00 – 8:00, pak jsme se vrátili na pokoj a buď jsem si dala kafe, četla si, nebo jsem třeba zavolala domů. Asi tak v 8:45 jsme vyrazili do nedaleké restaurace na snídani. Potom jsme si sbalili věci na pláž a okolo 10:00 jsme se dostali k moři, kde jsme zůstali přibližně do 13:00. Cestou z pláže jsme se většinou stavili v pekárně pro něco dobrého a pak jsme si šli dát na apartmán protein (součást „dietního“ stravování – buď šlo tohle, nebo klasická polopenze, která měla na snídani švédské stoly a trochu jiné večeře).

Dobrou chuť!

Na apartmánu jsme se většinou snažili něco málo přečíst, ale jen málokoho nakonec neskolila únava. Takže rozhovory po probuzení vypadaly asi takto:

A: Já jsem přečetla asi tři stránky, ale pak mi došlo, že čtu tu samou větu už po osmé, tak jsem to vzdala…
B: Jo tak to je dobré, já přečetla dvě stránky, ale vůbec nevím, o čem byly.
C: Hm, tak já přečetla 3 řádky… Asi pětkrát, než mi to došlo…

V 15:00 jsme pak zmobilizovali zbytky sil a vrátili se na pláž. Zpět do apartmánu jsme šli kolem 17:00, abychom stihli večerní jógu. (První týden to bylo trochu jinak, protože pravidelně okolo čtvrté silně pršelo, takže jsme večerní jógu měli jen dvakrát.) Jógovalo se od 17:30 do 18:30. Pak jsme se vrátili na apartmán, v rychlosti ze sebe smyli sůl i pot z celého dne a vydali jsme se na večeři, která byla od 19:00. Po večeři jsme vyrazili do některé z okolních vesnic na zmrzlinu, případně pizzu a radlera. Do postele jsem se pravidelně dostávala jen pár minut před půlnocí.

A co zajímavého jsme letos zažili?
Zážitky jsou seřazeny náhodně.

Přestup na jiný autobus a zapomenutí cestující

Při cestě tam vše probíhalo v rámci možností v klidu. Ano, bylo nějaké zdržení na hranicích, ano, sem tam někdo zaremcal, ale nic mimořádného. Dokud jsme nedojeli do Bašky, kde jsme měli přestoupit do jiného autobusu. Když jsme od ní byli asi tak hodinu cesty, volal pan řidič naší delegátce, že už jedeme. Bylo domluvené, že tam na nás počká a dohlédne na to, že všichni v pořádku přestoupíme. Při příjezdu do Bašky ale delegátka nikde nebyla. Zato už na nás čekal minibus a chorvatský řidič nás pobízel, ať nastoupíme. Celkem nás mělo jet takto 14 a auto mělo 8 míst. Řidič nechal nastoupit 6 lidí, a když jsem chtěla vlézt dovnitř já, jako 7., začal na mě mávat, že ne, že přijede druhé auto. Takže jsem mu tam musela chvíli vysvětlovat, že v autě jsou ještě 2 místa a nás je celkem 14, takže ideální rozdělení je 7 a 7 (ne takhle složitě, samozřejmě). Nakonec jsem zvítězila a nastoupila do auta. Za chvíli už bylo naloženo i druhé auto a vyrazili jsme! Asi tak po pěti minutách Míši (která byla v autě se mnou) zazvonil telefon. Pepa se jí ptal, kde jsme, že na nás v Bašce čekají ještě 2 lidi. Jakože CO??? Zkrátka jsme v Bašce nechali 2 lidi, kteří měli odjet s námi. Proč ne.
Po příjezdu do Podaci se ukázalo, že jeli jiným autobusem a kvůli tomu tam měla být ta delegátka – aby nás a je dala dohromady. Pepa nakonec vše vyřešil tím, že pro holky sám zajel.

„Jdem ven“

Po příchodu z pláže jsem hned běžela do koupelny smýt ze sebe sůl. Anet mezitím seděla v pokoji a odpočívala. Prostě normálka...
Najednou se ozvalo silné zaklepání na dveře. "Aha, Pepa asi něco chce", myslela jsem si. Omyl, slyšela jsem, jak někdo téměř rozrazil dveře a se slovy "Jdem ven!" vtrhnul do pokoje.
Anet se zmateně vyptávala "Ven? A kdo a s kým?".
"My dva," řekl neznámý host.
"A proč?" zeptala se Anet, která v tu chvíli nejspíš vůbec netušila, která bije. (Já na tom teda byla stejně, ale naštěstí mě na rozdíl od Anet zachránily zdi koupelny.)
"Protože je tam hezky," řekl lhostejně návštěvník. To už mi bylo jasné, o koho jde. Jednalo se o syna z rodiny ubytované ve spodním patře. Zarážející byl ale fakt, že nás za celé 2 týdny ani nepozdravil. Anet na mě teda zaklepala a poněkud hysterickým hlasem mi oznámila "Markét, já jdu na chvíli... NĚKAM!" Nebudu lhát, po jejich odchodu jsem se ve sprše málem potrhala smíchy.

„…ty jsi štír“

Sedíme s Míšou a Anet na balkoně a bavíme se s Michaelem, který stojí o patro výš na střešní terase. Najednou přijde řada na znamení. Přeskočím nedůležitou debatu kolem a přejdu rovnou k perličce.
„No, já jsem štír,“ prohlásí Míša.
„A jéje,“ reaguje zděšeně Michael.
„Proč a jéje, kdo je štír?“ ptá se Míša.
„Ty jsi štír!“ odpoví Michael.
„No to já vím, ale kdo je ještě štír?“
„Já nevím, ty jsi štír!“
„No dobře, ale proč jsi udělal a jéje, co je na štírovi špatně?“
„Nic na něm není špatně!“
„Ale tak proč tě to tak vyděsilo? Kdo je štír? Mamka, taťka, ségra?“
„Ne, ty jsi štír!“
Pak jsme se tedy raději odebraly ke spánku…

„Hm, jak to asi funguje?“

Šli jsme ze snídaně já, Míša, Anet a pan Vláďa. Proti nám jel pán na segwayi.
„Hm, jak takové vozítko asi funguje?“ zamyslel se pan Vláďa.
„Já nevím, ale možná se můžeme zeptat,“ navrhla Míša.
„Tak jo,“ souhlasil pan Vláďa. V tu chvíli už byl pán opravdu blízko nás, takže pan Vláďa jen natáhl ruku a zakřičel „Stop!“
Chvíli jsem tam s ním stáli a povídali si. Naštěstí to byl Polák, takže pro nás žádný problém. Po chvilce nám pán navrhl, jestli si to nechceme zkusit. Zrovna nás navíc došla i Kristý s Jirkou. S Kristý jsme tedy nadšeně souhlasily. 
A tak se stalo, že jsem se v Podaci poprvé v životě postavila na segway…

To je to vozítko (nevím název přesně)

„Ona je vtipná.“

„Ty jo, mami, ta Markétka je normálně vtipná,“ prohlásila Anet.
„Hm, tak to je divné…“ odpověděla Míša.
Tak děkuju, Míšo, nebudu si to brát osobně…

„Na poznávání lidí jsem mimo.“

„Hele, vidíš tam toho pána, ten tu byl i loni, akorát s jiným stánkem, že?“ otočila se na mě nadšeně Šárka.
„Jé, to nevím, já jsem na poznávání lidí celkem mimo,“ odpověděla jsem.
„No ty jsi mimo na více věcí, Markétko,“ podotkla Míša jdoucí pár metrů před námi.

Mořská panna

Už první den přišel za mnou a za Anet Pepa, jestli by mu jedna z nás udělala ve čtvrtek mořskou pannu. Já jsem se z této role vymanila zcela logickou úvahou „Anet je drobnější a umí se na rozdíl ode mě malovat – jednoznačně se na mořskou pannu hodí více!“ A tím jsem měla po starostech… skoro… Aspoň dokud nepřišel čtvrtek odpoledne, kdy Anet dostala migrénu. Když se na večeři Pepa dozvěděl, že mořská panna je v ohrožení, zeptal se mě, ale jelikož jsem se k tomu opravdu moc neměla, začal přemýšlet ještě o Miriam, Lence nebo Kristý. V tu chvíli mi spadl kámen ze srdce. Aspoň na pár vteřin. Úžasná Šárka s Míšou totiž začali Pepu přemlouvat, abych se té role opravdu zhostila já. A kdo zná Míšu, ví, že jí se prostě neodmlouvá! Takže si mě po večeři Anet, která pracuje jako make-up artistka pro Bobbi Brown, vzala do parády a poprvé v životě jsem tak byla nalíčená se vším všudy. Můj názor se od názoru většiny značně liší, takže si ho udělejte sami…

Večer jsem takto nalíčená a oblečená do kostýmu mořské panny vylezla na střešní terasu, kde jsem společně s Neptunem (Pepou) pokřtila děti, aby mohly do moře.

Vodopády Kocusa na motorce!

U snídaně se někteří bavili, že by chtěli jet na výlet na vodopády Kocusa. Místa bylo celkem dost, dvě auta pro pět, jedno pro sedm a motorka.
„Julku, tak vyber si někoho, kdo by se s tebou na tej motorce nebál,“ navrhl Pepa.
Julek se rozhlédl po místnosti, pak se zadíval na mě „Jela bys?“
Byla jsem celkem zaskočená, přece jen jsem na celém zájezdu byla druhá nejmladší a s Julkem jsem si do té doby nikdy ani pořádně nepovídala. To už mě ale od vedlejšího stolu povzbuzovaly Míša, Anet, Šárka i Alena. Takže jsem nakonec pokrčila rameny „Tak jo…“
Ihned jsme však narazili na drobný háček, Julek měl jen jednu přilbu. Tento problém ale Pepa okamžitě vyřešil. Prostě se zeptal jednoho z motorkářů, který byl zrovna v restauraci a tadá, přilba byla na den moje!
Po snídani se tedy většina z nás sbalila (nejeli jen asi 4 lidi), téměř každý, kdo prošel kolem Julka, mu připomněl, aby se mnou jel opatrně a dovezl mě v celku. Někteří k tomu přidali i výhružky typu „Jestli se jí něco stane, stane se pak něco i tobě!“ A pak už se všichni naskládali do aut, já naskočila za Julka na motorku a vyrazili jsme! I když jsem si všimla madel po stranách mého sedadla, cestou tam jsem se tak bála, že jsem před nimi raději dala přednost držení se Julka jako klíště. Cesta byla úžasná, moc jsem si ji užila, akorát mě ke konci z toho křečovitého sevření, kvůli kterému jsem musela mít i trochu vytočenou hlavu, začaly dost bolet záda. Nakonec jsem proto využila menší kolony a odvážila jsem se chytit postranních madel. A – světe div se – bylo to nejen daleko pohodlnější, ale taky to se mnou v zatáčkách daleko méně házelo!

Po cca padesáti minutách jsme dorazili na místo. Všichni se na mě dívali jako na „hrdinku“, protože jsem to zvládla na motorce. Zašli jsme se zchladit k vodopádům a někteří odvážlivci se šli opravdu i vykoupat. Já nakonec raději zůstala u namočení nohou, přece jen voda byla ledová, měla jen asi 17°C… Nějakou dobu jsme se koupali, fotili, kecali… a pak už jsme se přesunuli o pár metrů zpátky do restaurace na oběd. A byla to asi ta nejkrásnější restaurace, v jaké jsem kdy byla – přímo mezi stoly byla nádrž, kde šlo pozorovat ryby a do toho byl z restaurace naprosto kouzelný výhled. Třešinkou na dortu pak byl samotný oběd, který vyšel i s pitím v přepočtu na nějakých 160,-. 

Po obědě už byl čas vrátit se zpět do Podaci. Ostatní se ještě chvíli kochali nádhernou přírodou, ale já s Julkem už jsme raději vyrazili, protože se celkem začínaly honit mraky. Asi o pět minut později už začalo poprchávat. Zatím to byl jen příjemný letní deštík. Postupně ale nabýval na síle, navíc se přidalo hřmění a blesky na obloze byly naprosto šílené. Déšť se nakonec změnil skoro v konec světa, cesty už byly spíše řekami a začali jsme potkávat i první auta, která raději u krajnice čekala, až se to zklidní. My jsme zatím nebojácně pokračovali.
V jednu chvíli Julek přistavil a řekl mi: „Tak tady asi počkáme, ne?“
Já jen pokrčila rameny „Jak chceš.“
„Ty jako chceš jet dál? Nebojíš se?“
„Já věřím, že to není poprvé, co jedeš v bouřce a to mi stačí…“ namítla jsem a jeli jsme dál.
Déšť ale dosáhl takové síly, že jsme to na hranicích nakonec přece jen vzdali. V tu chvíli se mi honilo hlavou, co budeme dělat. Všechna auta byla plná, museli jsme prostě počkat, dokud to nepřejde. Chvíli po nás projíždělo hranicemi i jedno auto z naší výpravy, přistavilo u nás a nejdříve mi nabídli aspoň mikinu na zahřátí.
Pak ale Vašek mávl rukou „Kašlu na pokutu, já tě tady přece nemůžu nechat, sedej!“
V autě naštěstí seděl i devítiletý Honzík, který se v pohodě vešel na klín, takže jsem nasedla, nechala Julka na hranicích a jeli jsme. Cestou jsme se stavili ještě u Bacinských jezer a pak už hurá do Podaci. V Podaci nebyla po dešti ani památka, takže když jsem se objevila ve dveřích Míšina pokoje a vypadala jsem, jako kdybych zrovna vylezla z vody, nestačila se divit. Dostala jsem čaj, suché oblečení a čekala jsem, až se vrátí Kačka s klíči od našeho pokoje.

Je to opravdu kouzelné místo...

Saranče na Míši

Leželi jsme na pláži, když jsem si najednou všimla, že na Míši sedí nějaké velké zvíře.
„Áááá,“ zaječela jsem.
„Mohli byste to někdo vyfotit?!“ houkla Míša.
„Dobře, dobře,“ řekla jsem, vyndala jsem mobil a začala zaostřovat z bezpečné vzdálenosti asi tak pěti metrů.
Míša protočila oči „Markétko, mohla bys jít blíž?!“
„Nemohla, ono by to na mě skočilo!“
Podala jsem teda mobil Jirkovi, jenže než stihl správně zaostřit, zvíře se zvedlo a odletělo…

5x radler

Jednou jsme se rozhodli zajít si na oběd do pizzerie. Šlo nás celkem pět, sedli jsme si ke stolu a čekali na číšníka. Když číšník přišel, okamžitě se zadíval na Anet a celou dobu, co jsme si objednávali nás ostatní nejspíš vůbec nevzal na vědomí. Svědčí o tom i styl objednávání:
„Dobrý den, co si dáte?“ zeptal se číšník.
„Já bych si dala Radler,“ odpověděla Anet.
Číšník kývl hlavou, zopakoval „Pětkrát Radler“ a byl pryč.
My ostatní jsme prostě měli smůlu, Anet chtěla Radler, takže jsme všichni museli chtít Radler… :D A podobná situace nastala i při objednávání pizzy.
„A nedáme si tu jumbo?“ ptala se nás Anet, zatímco číšník čekal, jak se rozhodneme.
„Jumbo bude pro vás pět akorát,“ prohlásil číšník a hned si něco napsal.
„No ale jakou? Já bych si dala asi Salami nebo Quatro formaggi,“ přemýšlela nahlas Anet.
Číšník jen kývl hlavou „Jumbo, půl Salami, půl Quatro formaggi,“ a zmizel…

Na zdraví!

 

Zabloudit, když je cesta jen rovně? I to je možné!

Jeden večer jsme si udělali výlet lodí do Gradacu. Zpátky jsme šli pěšky, je to asi osmikilometrová procházka podél pláže, opravdu nádhera. S Anet jsme si začaly povídat a prostě jsme šly, neřešily jsme, kde je zbytek výpravy. Celou dobu jsme si ale hlídaly, že je aspoň slyšíme. Jenže oni šli o dost pomaleji, takže jsme to nakonec vzdaly a pokračovaly vlastním tempem vpřed. „Vždyť jsme tu cestu obě šly i loni a je to jen rovně, to se nemůžeme ztratit…“ Od určité chvíle jsme před sebou pořád viděly nějakou rodinu. A tahle rodina pak najednou odbočila do apartmánu, což byla jediná cesta, která tam v tu chvíli byla. S Anet jsme si prohodily zmatené výrazy a oběma současně nám došlo, že jsme se zapovídaly tak moc, že jsme absolutně neřešily vpravo vlevo a prostě jsme šly – asi podvědomě – za tou rodinou. Najednou jsme začaly přemýšlet, jestli jsme opravdu neminuly nějakou odbočku. Třeba jsme něco přehlédly… Nenapadlo nás nic lepšího, než se otočit a hledat zpátky nějakou tu jinou cestu, nebo dojít až ke zbytku skupiny. Takhle jsme šly asi 5 minut svižnou chůzí a nikde nic. Ani jiná cesta, ani naši kamarádi. Nakonec jsme proto pokrčily rameny, zase se otočily a vydaly se prozkoumat ten „vchod do apartmánu“, kterým prošla ta rodina. A ejhle! Ona to byla obyčejná cesta, jen se v jednom místě tak moc stáčela kolem těch domků, že nás to naprosto zmátlo. Hurá, nejsme přebarvené blondýny! Možná…

Tak, tohle byl zlomek těch nejsilnějších zážitků, jaké se nám letos staly. Není jich moc, ale to proto, že za 1) spousta dalších není tak úplně zveřejnitelných a za 2) kdybych měla vypsat opravdu všechny skvělé zážitky, musela bych popsat každou vteřinu, a to bychom tady byli opravdu hodně dlouho. Ale kdo ví, třeba k tomu jednou dojde. Až vydám knihu… :D :D :D

Každopádně bych tímto článkem chtěla moc poděkovat Pepovi, který i přes nemalé zádrhely ze strany Chorvatů, dokázal vše perfektně zorganizovat, Míši za skvělé zpříjemnění už tak bezvadné dovolené svými lekcemi a všem lidem, kteří tam se mnou jeden nebo druhý týden strávili. Jak jsem naznačila, užila jsem si každou vteřinu a rozhodně jedu příští rok znovu – vlasy teda budou ještě krátké, ale klidně budu jen na rohlících a vodě. Za ten zážitek to nebudou nikdy vyhozené peníze!

A na závěr ještě zpráva, kterou mi poslala Ivet:

Ahoj Markétko, za mně úžasná dovolená s prima partou lidí, kteří si myslím si navzájem spolu sedli. Jela jsem poprvé se cvičením jógy a obávala jsem se, že to večer třeba nezvládnu, ale Míša to měla dobře naplánované, že večerní cvičení bylo spíše relaxační a dýchací. Spousta výletů do okolí, děkuji i svéraznému Pepovi, který nám poradil kam zajet, zprostředkoval mikrobus, který nás dopravil na vodopády. Odvezla jsem si jen a jen krásnou náladu a spoustu pozitivní energie, která mi doufám dlouho vydrží,. Pokud se nic nezmění, tak příští rok jedu znovu. Měj se moc hezky a užívej si zbytku porázdnin ahoj Iveta.